Jedná se o děti, které obývají ulice a slumy (= chudinské čtvrti z improvizovaných a obvykle nelegálně postavených chatrčí, které se nacházejí hlavně na předměstích velkoměst v chudých státech. Obydlí ve slumu jsou většinou vyrobena z vlnitého plechu nebo z hlíny a klacků. Boudy jsou nalepeny na sebe, mezi nimi se všude povalují odpadky. ) Žijí, pracují a spí na městských smetištích. Čichají lepidlo a nechodí do školy. Tvoří organizované gangy, aby přežily. Věkově se jedná o poměrně široké spektrum. Nejmladšími, pokud nepočítáme přímé potomky těchto dětí, je mezi pěti až šesti lety. Horní strop pak tvoří mladí lidé okolo 23-25 let. Osmdesát až devadesát procent z nich se ale pohybuje mezi 6-15 rokem. Důvody, pro které se ocitly na ulici, jsou v zásadě tři.

Hlavní skupinu tvoří děti, které nemají kde být. Sirotci, kterým zemřeli rodiče na AIDS či byli zabiti při genocidě nebo ozbrojenou skupinou. Obrovské množství dětí bez domova a zázemí souvisí s prudkými změnami v tradičním africkém modelu soudržnosti rodiny a kmene. Dříve, a hlavně ve venkovských oblastech bylo pevným pravidlem, aby se příbuzní nebo ostatní příslušníci kmene o osiřelé dítě postarali a jen málokdy skončilo ponecháno napospas osudu. Dnes doufá mnoho chudých venkovských zemědělců v lepší živobytí ve městech. Stěhují se a opouštějí své vesnice, takže se rodina rozpadá a tříští. Jednotlivci nebo celé početné rodiny nakonec mizí v křivolakých uličkách slumů s velmi mizivými vyhlídkami do budoucna. A ve městě se na rodinnou nebo kmenovou soudržnost nehraje, tady každý kope výhradně sám za sebe.

Další skupinu tvoří děti, které z nějakého důvodu utekly z domu a rozhodly se žít na ulici. Mnoho sirotků je vychováváno svými příbuznými či sousedy, kteří mají často hodně vlastních dětí a péče o tyto sirotky je velkou zátěží, což vede ke zhoršeným vztahům, v horších případech i k týrání. Dítě pak dobrovolně utíká na ulici za vidinou lepšího života. Sní o dobré práci, hezkém domě a pohodlném životě ve městě. Některým ulice nabízí volnost, povyražení a peníze, které doma nejsou. Ve skutečnosti však skončí mezi městskou chudinou, která nemá ani to málo, co lidé na vesnici, a přežívá na hranici zákona.

Třetí skupinu tvoří děti, pro které je typická tzv. „home-street migration“, tedy ty, které mají nějaké i třeba velmi primitivní zázemí, ale na ulici denně odcházejí, aby sehnaly prostředky k obživě. Zde tráví většinu času, povětšinou sbíráním, tříděním a následným prodejem odpadu, popřípadě pouličním prodejem. Děti z této skupiny většinou žijí s rodiči nebo častěji jen s jedním z nich, popřípadě s dalšími příbuznými.

Podmínky, ve kterých děti na ulicích žijí, jsou naprosto šílené. Celý den, od rána do večera, shání peníze. Chodí a chodí, hledají jakoukoli příležitost k práci. Noc přečkávají v přístřešcích zbudovaných přímo na smetišti, v podchodech, kanálech, stokách či jen tak na ulici. Ve většině těchto případů děti přísluší k určitému gangu, který je teritoriálně a kmenově vymezen. Gangy dětem dávají pocit příslušnosti k určité skupině, pocit bezpečí a jistoty, nahrazují chybějící lásku od rodiny. Každý člen má své povinnosti a vedoucí gangu je odpovědný za všechny jeho členy. Organizace dětských gangů je velmi propracovaná. Každý gang má svého pokladníka, který vybírá od členů získané peníze a drží společnou kasu. Denní limit, který musí člen v gangu splnit, je v přepočtu asi 50 Kč. Jídlo se kupuje dohromady, drogy si zařizuje každý zvlášť. Vydělává se různě. Nejmladší děti žebrají, ty větší chodí na smetiště, kde celý den sbírají a třídí odpadky, které jsou mezi lidmi na ulici a v chudinských čtvrtích jednou z nejrozšířenějších možností, jak si opatřit nějaké prostředky k životu. Děti sbírají papír, plasty, sklo, či odpadky z restaurací a roztříděný odpad prodávají ilegálně překupníkovi a ten dále firmě, která se zabývá recyklací. Výkupní ceny jsou proto velmi nízké. Ti, kteří jsou už blízko dospělosti, mají často prsty ve větších krádežích nebo loupežných přepadeních. Jsou také zběhlí v umění simulovat slepce nebo mrzáky a hrát na city spoluobčanů. Zvláštní postavení mají dívky. Samy by na ulici nepřežily, takže to tady funguje jako ve středověku. Gang je vezme pod svá ochranná křídla a ony platí chlapcům za ochranu nejjednodušší možnou protislužbou, sexem. Vstup do gangu je podmíněn tím, že se za nového příchozího zaručí některý stávající člen. Nováček pak musí zaplatit vstupní poplatek a hlavně se osvědčit v akci. Běda těm, kteří ostatní členy gangu nějak ošidí či podfouknou. Většinou končí s těžkými zraněními, někdy až tak brutálními, jako je useknutí části ruky mačetou.

Děti ulice, které přežívají ze dne na den a jejich budoucnost je nejistá, jsou často závislé na užívání laciných a dostupných drog, jako čichání výparů z lepidla, kouření marihuany nebo žvýkání betele (v Keni se mu říká miraa), patří k obvyklým metodám, jak si udělat život o něco přijatelnějším. Nejčastěji zde děti čichají lepidla. Lepidlo je levnější než cigarety, levnější než bhang, levnější než jídlo. Pro představu: šiška chleba stojí čtyřicet šilinků, lahvička lepidla jen pět. Plastovou lahvičku mají stále u nosu. Výpary z lepidla zastírají jejich mysl do apatického otupění vedoucího k debilitě a následné smrti. Málokdy uvidíte čichače lepidla v pokročilejším věku, výpary dělají svou práci poctivě a rychle. Agresivní látka ničí nejen sliznici,dýchací systém, ale hlavně zabíjí mozkové buňky…

Za pár let vyvrtají do mozku díry jako od nebozezu, takže čichač končí coby tupá a nemohoucí hromada masa. S lepidlem se v ulicích začíná brzy. Mnoho dětí „čichá“ už od velmi útlého věku. Nejsou výjimkou ani ne desetileté ušmudlané postavičky, které drží lahvičku mezi rty a nosem nasávají výpary. Pro děti ulice je mnohdy přednější se zfetovat než najíst.

Nejvyšší počet dětí žijících na ulici je podle odhadů v hlavním městě Keni – Nairobi, který je obklopen slumy. Největším slumem Afriky a jedním z největších slumů na světě je právě nairobská Kibera. Tento gigantický slum je vzdálen jen několik zastávek městským autobusem od luxusního centra keňského velkoměsta a ze všeho nejvíc připomíná obří smetiště. Pitnou vodu, elektřinu nebo jen záchod byste tam hledali marně. Místo toho je to ráj pro moskyty a jiný obtížný hmyz. Studně jsou plné jejich larev. Není tu ani kam šlápnout, aby se člověk nezabořil do odpadků nebo výkalů. Pohled na příbytky místních obyvatel není nikterak veselý. Ti bohatší mají boudu z plechu nebo hlíny, zbytek bydlí přímo na ulici pod igelitovým pytlem. Žije zde až milion lidí na pouhých 2,5 kilometrech čtverečních. Průměrný věk dožití je tu 35 let a 80 procent obyvatel Kibery je HIV pozitivních. A právě zde se potloukají děti ulice, jejichž počet se v Kibeře pohybuje okolo 50 000. Děti žijí ve velmi špatných podmínkách, mají omezený přístup ke vzdělání, lékařské péči atd. Především dívky bez rodičů jsou snadným cílem sexuálního zneužívání, jsou diskriminovány a jsou často oběti fyzického nebo psychického násilí ze strany okolí. I v jiných slumech Afriky jsou čísla vysoká, avšak Kiberu nepředčí.

Dostat dítě z ulice je dlouhodobý proces, při kterém jsou děti uloženy v záchytném centru, ve kterém se začínají učit žít bez drog, jsou posílány do školy. Nejtěžší jsou pro nováčka v záchranném centru první tři týdny. Musí se přizpůsobit režimu, začít chodit do školy, učit se, pomáhat s prací v komunitě, zapomenout na drogy, přijmout zodpovědnost. Mnozí nevydrží a utečou. Za pár dní je pak potkáte znovu na ulici s lahvičkou lepidla u nosu. Ti, kteří se chtějí zachránit, se musí úplně reformovat. Na začátku se odmítají umývat, nechtějí nosit čisté věci. Děti jsou často opatrné, podezíravé, ale i otupělé, nevnímají a neposlouchají. Nevydrží sedět ve školní lavici, okrádají spolužáky, protože takové jsou jejich naučené vzorce a instinkty. Přece jen všichni z nich mají za sebou kus dětství provoněného pachem fetovaného lepidla a smetiště, na kterém pracovali a žili. Všichni byli členy dětských gangů s vlastními, často velmi krutými pravidly. Zádrhel při tahání těchto dětí z bahna je i v tom, že se mnohým z nich v tom bahně líbí. Vyhovuje jim volnost, drogy, život bez příkazů a zákazů, vydělané nebo ukradené peníze. Na ulici mají všechny kamarády, je to jejich prostředí, ve kterém jsou doma. I kvůli obrovské soudržnosti a sounáležitosti s partou a obavám před postihem je těžké dostat děti z ulice pryč. Jen někteří šéfové gangů jsou osvícení a chápou význam školní docházky.