Jmenuje se Bonanné(fr. Nový rok) a je jedním z 60 tis. dětí, kterým genocida v roce 1994 vzala rodiče. Jemu 14 a od svých 8 let se stará o dvě mladší sestry: dvanáctiletou Timanu a desetiletou Mariyu. Bonanné má velké, kostnaté ruce a pohled starého člověka. Mísí se v něm hrdost s nedůvěrou, dětská naděje s dospělou skepsí. „Ten den, co matku zabili, si se mnou hrála před naším domem. Tady jsme ji pohřbili,“ a ukazuje na strom před domem. Jeho matka byla zavražděna během prvních dnů genocidy. Otec, který se matku, pocházející z jiné etnické skupiny, snažil ochránit, byl mučen a po necelých dvou letech na následky zranění zemřel. O Bonanného a jeho dvě sestry se nějakou dobu staral jejich starší nevlastní bratr. „Nemohli jsme to tam vydržet, pořád jsme měli hlad,“ vysvětluje Bonanné,proč od nevlastního bratra odešli a vrátili se zpět do domu svých rodičů. Bonanné musel opustit školu a vydělávat na živobytí jejich malé rodiny. Když před dvěma lety začala mladší Mariya ztrácet zrak kvůli oční infekci, musel část pole prodat. Jeho den začíná vždy stejně. Brzy ráno vstává a jde s Timanou pro vodu ke studni vzdálené 3 km. Bonanné nosí dvacetilitrový kanystr, Timana menší, pětilitrový. Nedávno uzavřel dohodu s jedním svým sousedem, že se bude starat o jeho prase. Znamená to, že pro vodu musí jít dvakrát – jednou pro potřeby své malé rodiny, podruhé pro prase a malá selátka. Přesto ta námaha stojí za to! Jedno z malých selátek si může nechat, a tak předpokládá, že jich brzy bude více a z jejich prodeje bude moci pro sebe a své sestry nakoupit nějaké jídlo, oblečení a možná zaplatit i školu. Aby mohl pro sebe a své sestry uvařit alespoň jedno jídlo denně, pracuje Bonanné každý den 6 hodin. Nosí zboží na trh, stará se vesničanům o dobytek, obdělává jejich pole. Za to vše dostává 150 rwandských franků za den (asi 9Kč). „Můžu si za to koupit fazole, někdy i mýdlo. Když prodám banány,“ za které si vydělá asi 60 Kč měsíčně. „snažím se koupit nějaké oblečení. Letos se mi ale moc nedařilo“ Protože nezbývá na poplatky za školu, školní uniformy a sešity, nikdo z nich, od té doby, co žijí sami, nechodí školy. Desetiletá Mariya vypadá mladší, než ve skutečnosti je, a moc nemluví. Sousedé říkají, že je již dlouho v určitém šoku. Viděla příliš mnoho. Na otázku co má v životě nejradši odpovídá: „Bonanného. Stará se o nás, je jako náš otec.“ V domku s podlahou z udusané hlíny je malá ložnice – tady děti spí na slaměných rohožích. Kromě nich je v místnosti pouze pár tenisek, přehozený přes rezavý hřebík ve stěně. Bonanné vysvětlil: „Tyto boty mám do kostela. Musím je šetřit, takže v nich chodím jenom v neděli.“ Při pohledu na jeho bosá chodidla je však jasné, že dávno potřebuje jinou velikost. V další místnosti ukázal Bonanné na ohořelou postel uprostřed a řekl: „Tady zemřela maminka.“ Pod postelí bylo ještě vidět ohněm zčernalé boty barevné cáry oděvu. Děti se místnosti od smrti matky ani nedotkly. Bonanné je hrdý na to, že je schopný se o sebe a své sestry postarat jako dospělý. Je hrdý na to, že pracuje a stará se o živobytí celé rodiny. Díky tomu mohli zůstat spolu, a to je pro něho to nejdůležitější na světě. Přesto na konci dne, kdy je práce hotová a společná večeře snědená, jistě sedí před svým domem a myslí na to, jaké by to bylo, kdyby teď přišla maminka a přitiskla ho k sobě…