„Bylo mi 14 let, když mě vojáci odvedli. Bylo to v naší vesnici. Právě jsem se sestrou pracoval na poli, sázeli jsme kasavu.“ Martin se na chvíli odmlčí a hledá slova: „přijelo velké nákladní auto a dva vojáci, oba měli samopaly. Řekli, abych odložil motyku a nastoupil – tak jak jsem byl, bez dokladů, bez ničeho. Když na vás míří samopal, tak moc na vybranou nemáte. Stačil jsem jen sestře říct, aby to řekla doma. - Nebyli to rebelové, ale vládní armáda. V nákladním autě nás bylo hodně a všichni jsme měli strach. Některé kluky jsem znal z okolních vesnic, ale většina byla cizí. Než vojáci spustili plachtu, tak jsem si myslel, že to je naposledy, co vidím sestru, naše pole, domov. Strašně jsem se bál“ a jedním dechem dodává: „Nevěděli jsme, kam jedeme a jestli se někdo z nás vrátí. Ani si nepamatuji, jak dlouho jsme jeli. Bylo to ale hodně dlouho.“ Nákladní auta přivezla do Konga takových nákladů mnoho, nejmladším bylo jen málo přes deset let. Chlapci prošli třítýdenním výcvikem: museli vědět jak se kopou zákopy, jak se čistí zbraně, a hlavně – jak se zabíjí. Potom je poslali bojovat. „Zezačátku jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Byl jsem úplně sám. Ale potom si zvyknete. Vlastně jsem většinu života strávil v zákopech. Když jsme zrovna nebojovali, povídali jsme si nebo se snažili najít něco k jídlu. Nejhorší byl asi hlad. Někdy jsme museli jíst i mravence. Ani v okolních vesnicích už toho moc nezbylo. Nejvíc mě mrzelo, když jsme po třech dnech konečně v jedné vesnici našli pár kuřat, vajíčka a sladké brambory. Hned jsme to dali na oheň a těšili se na jídlo. V té chvíli se ale opět začalo bojovat, a my museli utéct s kručícím žaludkem. Tehdy mi snad bylo jedno, jestli přežiji nebo ne… Pořád jsem myslel na mámu, jak to tady sama zvládá a jestli má o mě strach, jestli vůbec ví, co se se mnou stalo. Myslel jsem na to, jak mě obejme, až se vrátím domů. Ale nevěděl jsem, jestli se vůbec někdy domů dostanu. Většina z kluků, se kterými jsem přijel, tam umřela. Některé zastřelili, někoho roztrhal granát... Nejhorší bylo, když jsme se stahovali a já tam musel nechat svého nejlepšího kamaráda, který hodně krvácel. Na to nikdy, nikdy nezapomenu“ Martin pokračuje sám. Snad mu to pomůže bolestné vzpomínky překonat. „když jsem dělal všechny ty věci, víte, měl jsem pocit, jako bych se na sebe díval cizíma očima. Jako bych to ani nebyl já. Jakoby to byl někdo jiný, kdo to všechno dělal.“ Martin v Kongu bojoval více než tři roky. Neumí číst ani psát, armáda žádnou školu pro malé vojáky nemá. Bylo mu sedmnáct, když ho vojáci odvezli zpět do Rwandy. Dostal doklad, že je demobilizován, a 10 000franků (asi 450 Kč) na cestu domů. „Bojovali jsme pro ně tři roky. Jídlo jsme museli krást, nic tam nebylo. A to je všechno, co nám dali. Domů jsem se vrátil s prázdnýma rukama. Ale měl jsem strašnou radost, že jsem přežil a že jsem s rodinou.“ Martinovým velkým snem je vyučit se řezbářem, a aby ho vesnice přijala zpět a on mohl žít klidně, bez hanby a podezření.